Chtěl jsem napsat nějaký příběh pro děti, které se rády trochu bojí. A protože jsem ho psal taky loni o prázdninách a kolem bylo těch dětí plno, tak jsem jim každý den četl nově napsanou příhodu. Kluci i holky říkali svorně, že jim skutečně trošku běžel mráz po zádech. Jen můj syn Otík povídal: „táto, tys říkal, že napíšeš strašidelný příběh, a ono to není vůbec strašidelný…“ On tvrdil, že se nebojí. Ale já si myslím, že se přece jenom trošku bát bude, až se pohrouží do osudů Standy Neskutečného, jeho malých přátel a jejich rodičů a pokusů zachránit se ze spárů strašlivých a odporných zločinců prof. Rozkošného a ing. Rozkošné. Ono to totiž nebude lehké a kdoví, jestli se jim to vůbec podaří! Když jsem tuhle knížku psal, tak jsem se o ně sám strachoval. Konec vám sice prozradit nemůžu, ale jen se podívejte dovnitř na krásné obrázky Lucie Lomové a snad si aspoň trochu představíte, co všechno naše hrdiny potkalo.