"Tohle povídání nemá být ani žalobnictví, ani adorace, ani kárání, už jsme dospělí...Mělo by to být pár vzpomínek a zamyšlení nad materiálem člověku nejbližším z hlediska sochaře, kterému dřevo učarovalo v mládí a vydrželo mu to až do dneška. Měla by to snad být taková černá hodinka, při které by mohl v krbu praskat oheň a my bychom seděli u starého javorového stolu. na dubové židli, pod borovým stropem a do blízkého lesa by stoupal dým z krbu jako kouřový signál zvěstující, že dřevo je darem země, vody, vzduchu a taky ohně..." Tak začíná - v interpretaci Otakara Brouska a Rudolfa Pellara - vyprávění sochaře, malíře, řezbáře a spisovatele Vladimíra Preclíka ( *23.5.1929 – † 3.4.2008), člověka k vyprávění o dřevě a všech jeho podobách nejpovolanějšího, neboť dřevo pro něj znamenalo mnohé, vlastně celý život - nejprve žil v rodině lidového rezbáře, potom se sám řezbářem vyučil, aby pak po celý svůj život byl prací s dřevem ovlivněn a propojen a práce s dřevem byla pro jeho umění typickou.