Dykova tragédie o pěti dějstvích patří mezi významná díla české dramatiky 20. století. Už v dobové recenzi se hovořilo o pozoruhodné rozhlasové relaci a i dnes můžeme psát podobně. Je pravda, že výkon Ladislava Boháče je notně patetický; je to ale patos upřímný a pravdivý, odpovídající plně záměru ukázat střet snílkovského světa se světem realistickým, který přistřihuje vše kolem sebe podle svého nevelkého rozhledu. Oč je Boháčův Quijote patetičtější v celé hře, o to je působivější v tragickém závěru, v němž odhazuje rytířské snění a přijímá malý, přízemní svět v němž však nedokáže žít. Vedle Ladislava Boháče tato hra připomněla zapomenutého, avšak skvělého rozhlasového herce Antonína Zíba v roli rozšafného Sancho Panzy nebo Františka Hanuse jako chtivého otce Pedra.